Kdo jsou snivci? Tedy něco o snivcích:
Snivce snění poznáte docela snadno.
Kráčí kolem vás, nic neříká, v klidu a se zájmem si vše prohlíží — i vás, nenápadně ovšem a nejlépe tehdy, když se lehce, téměř neznatelně usmívá. Přitom je však evidentně zaměstnán sám sebou, něčím, co je vám utajené. Prožívá si to, co je v něm uvnitř, užívá si toho i všeho, co je okolo…
Pravý snivec je tiše šťastný, sám sebou…
Snivci bývají v hloubi duše spíše tiší lidé. Davové záležitosti nebývají jejich parketou — a přesto se v nich někdy ocitají. Vše jednoznačně vymezené, úzce sevřené a přísné je ruší a otravuje. Jejich nitro míří daleko od hlučných silnic a reklamních ploch; pokud možno se uchyluje do sfér vlastního tempa existence, i když je svět kolem často táhne jinam.
Z práce si tvoří hru a svůj prostor přetvářejí k obrazu svého štěstí, jelikož snivec zkrátka potřebuje být sám sebou. Ne vždy se to daří — a právě tehdy se ukazuje, jak křehká tato potřeba je.
Postava snivce je fiktivní. Není snivce, je jen člověk. A snivství je jeho součástí — i když se někdy ztrácí v hluku dní. Není to jen zasněnost či únik; je to vědomí i poezie, koncentrace i sjednocení. A přece se do něj občas mísí i roztěkanost, pochybnost nebo únava. Je to svoboda prožitku, v níž se potkává lehkost s tíhou. Není vypnut rozum ani cit — naopak, v tomto stavu nacházejí svou vzácnou harmonii, která však není samozřejmá ani trvalá. Snivci nespí. Paradoxně bdí. Jsou tady. Teď.
Smysl života vidí v životě samém. Vědí — nebo alespoň tuší — že mají dar vnímat neviditelné souvislosti a úžasnou moc tvořit, i když tento dar není samozřejmý ani stálý. Je to jejich hodnota i potřeba. Mají tedy tisíc důvodů k radosti.
Tuší možná, že cestou je vnitřní skromnost a pokora, trpělivost, odvaha a snad i láska, avšak ani toto nepovyšují na nějakou ideologii, neboť to není náboženství ani politika. Je to tichý a vnitřní projev jakéhosi údivu nad existencí, vnímáním a časem — a pomalé porozumění… A to není vůbec jednoduché. Náš čas běží, někdy nás předbíhá.
A tak: snivci jsou vážní, snivci se smějí!
za snivce Jaroslav Kořán 1992
Who are dreamers? So, something about dreamers:
You can recognize a daydreamer quite easily.
He walks around you, says nothing, calmly and with interest examines everything — including you, unobtrusively of course and best of all when he smiles slightly, almost imperceptibly. At the same time, however, he is obviously occupied with himself, with something that is hidden from you. He experiences what is inside him, enjoys it and everything around him…
A true daydreamer is quietly happy, with himself…
Deep down in his soul, dreamers tend to be rather quiet people. Crowds of affairs are not their thing — and yet they sometimes find themselves in them. Everything clearly defined, narrowly confined and strict disturbs and annoys them. Their inner being directs itself far from noisy roads and advertising spaces; if possible, it retreats into the spheres of its own pace of existence, even though the world around them often pulls them elsewhere.
They make a game out of work and transform their space into an image of their happiness, because the dreamer simply needs to be himself. This does not always succeed — and it is then that it becomes clear how fragile this need is.
The character of the dreamer is fictitious. He is not a dreamer, he is just a person. And dreaminess is a part of him — even if it is sometimes lost in the noise of the days. It is not just dreaminess or escape; it is consciousness and poetry, concentration and unification. And yet, sometimes absent-mindedness, doubt or fatigue are also mixed into it. It is a freedom of experience, in which lightness meets heaviness. Neither reason nor emotion is turned off — on the contrary, in this state they find their rare harmony, which, however, is not self-evident or permanent. Dreamers do not sleep. Paradoxically, they are awake. They are here. Now.
They see the meaning of life in life itself. They know — or at least suspect — that they have the gift of perceiving invisible connections and the amazing power to create, even if this gift is not self-evident or permanent. It is their value and need. So they have a thousand reasons to be happy.
They suspect perhaps that the path is inner modesty and humility, patience, courage and perhaps even love, but they do not elevate this to some ideology either, because it is not religion or politics. It is a silent and inner expression of a kind of wonder at existence, perception and time — and slow understanding… And that is not easy at all. Our time is running, sometimes it overtakes us.
And so: dreamers are serious, dreamers laugh!
for dreamers Jaroslav Kořán 1992